Návštěva LC Danubius Linec

aneb, jak mne Honza Vilímek vyprovokoval, abych něco napsal. Můj plán byl, že časem dám udělat fotky a něco o naší návštěvě stručně napíši. Jenže dnes přišel super článek od Honzy a tak jsem si řekl, napiš také něco o přátelích z Lince. Vždyť oni si to zaslouží. A především jejich duše pan prezident Folkmar Alzner.

Úvodem však musím říci, za prvé, že to nebude mít takovou šťávu a čtenost, protože Honza umí a za druhé, nevím, jestli mi to přísluší, když tam byl prezident Petr. Ale pokusím se. Ve čtvrtek jsme se dohodli, jak vše bude, kdo pojede a podobně. Bylo to dost dlouho. I my jsme měli úbytek, bohužel smutný, protože Husákovi nemohli odjet. Domluvili jsme se na všem podle věty - kdy, kde a co.

Kdy? Hapalovi odjedou už v pátek, jak to mělo původně být a to, že zbytek pojede v sobotu, se k nim nedostalo. Včasná úmluva musí být.

Kde? V sobotu ráno před hotelem v Linci.

Co? Dárky je třeba. Vždyť jedeme k přátelům a sebemenší pozornost potěší. Takže Petr Stoklasa vezme centrální dárek a my ostatní osobní dárky a becherovku. Po čtvrtečním telefonickém rozhovoru se Standou jsme Becherovky zavrhli a Standa přišel s lepším návrhem, že když má tu soukromou pálenici, že by mohl svoje špičkové destiláty vzít s sebou. Byli jsme domluveni a já už viděl, jak budou naši hostitelé degustovat tu či onu specialitu… Petr Čížek navrhl ještě, že vezme super knihy o jižních Čechách. Zuzanka zabalila další dárky, dá se říci pozornosti. Jak to najednou vše bylo jednoduché.

V pátek po obědě mi zvoní mobil a vidím Standa Hapal. Co se děje? Standa, ten to přeci nemůže odříci. Ten by tam snad jel i koňkou. Ale raději to zmáčknu. Na druhém konci slyším rozpačitý hlas. Co to bude? Ze Standy to nějak neleze. Že skončil přednášku, to je jasné, že jede to také, když říká, že je na dálnici. Tak co, kurňa? Co z něj vyleze? A už to tu je. Mirku, já jsem tu tašku s těmi lahvemi zapomněl doma v Kutné Hoře a teď jsme už u Mirošova. Říkám mu: "Stando, když to není nic horšího, tak se nedá nic dělat. Přeci nepojedeš 60km zpátky." Popřál jsem mu i Ivě šťastnou cestu a začal přemýšlet, jak alkoholovou degustaci nahradit. Nemějte obavy, že lahvemi z prodejní sítě. To by nebylo ono. Ale snad něco přijde. Aspoň na mysl. A přišlo! Sice ne na mysl, ale přímo nátura.

Večer jsme totiž s dobrým kolegou pískali basketbal v Pacově a při zpáteční cestě, když jsem mu vyprávěl, co a jak budeme o víkendu dělat. A právě on mi pomohl zařídit a sehnat jinou degustační věc a to bochník Madelandu - jemně lahodného sýra, holandského typu, pro odborníky ještě uvádím light, polotvrdý sýr se sníženým obsahem tuku. Nařídil mi, abychom jej při naší návštěvě předali kolegovi ze stejného rezortu, nedaleko Linze, lionovi Karlovi W. A tak jsem ve 22,10h musel vyklidit podle nařízení doma lednici, protože takový dar není možné nechat v garáži do rána, jak jsem já zamýšlel. Vyslechl jsem si přednášku, že musí být teplota 4-8 stupňů atd. Přiznám se, že jsem teplotu neměřil, ale sýr v lednici skutečně byl a na lednici visel papírek - Nezapomeň vyndat sýr! Věkem jsem už horší než Standa a co kdyby i ta mysl. K bochníku sýra jsem se musel chovat slušně, protože mi pomůže nahradit Hapalovy chuťovky. Zatímco já se zabýval sýrem, tak hodná Zuzana už měla vše přichystáno v taškách a tudíž zbývalo jen doposlechnout Krause a jít spát. Vždyť ráno nebudeme vstávat v důchodcovském čase, ale už v 5,45h.

Budík mi ani zvonit nemusel. Vstal jsem a připravil snídani s nezbytnou kávičkou. Vždyť dnešek bude namáhavý a káva musí být. V 6,30h jsme sešli dolů a už přijíždělo vládní BMV řízené Petrem Čížkem. Hledáme Blaženku, ale Petr hned vysvětluje, že dcery to zkomplikovaly a někdo musí hlídat psy. Ještě jsme zastavili u pumpy pro denní tisk a pozorný Petr pro Salcburské koule na cestu. Podotýkám ty výborné, čokoládové s překvapením uvnitř. Je to fajn, když nemusíte řídit a jen se kocháte. Navrhoval bych ve Dvořišti instalovat tabule, že tady bývala celnice, protože za chvílu i si člověk ani nevzpomene na "hraniční přechody". Petr mi zapnul navigaci a tak jsem měl co sledovat. To víte, děti a senioři, tyto malé televize náramně baví. A když to občas na vás ještě něco vyštěkne, tak si říkám, to bych také chtěl.

A už jsme sjížděli do Lince. Přejeli jsme Dunaj, který tekl jak o závod. Zavzpomínali jsme na náš první cyklovýlet, který vedl právě tudy a už jsme byli u našeho hotelu Arcotel Nike na pravém břehu Dunaje. Hotel na první pohled pěkný, což jsme potvrdili i z vnitřního pohledu, ale i při placení. Na parkovišti už byla většina aut s písmenem D. Klub Danubius Linec pozval na toto setkání přátelský klub z německého Swabachu a nás, z Tábora. Němci byli ve většině, bylo jich 25, nás sedm. Stoklasovi přijeli také ráno, asi deset minut před námi. Všechny nás přivítal náš kamarád, přítel, obětavec, lion se vším všudy t. č. pan prezident LC Linec- pan Folkmar Alzner. Dali jsme si ještě kávičku na terase, pokochali se krásou kvetoucích stromů a Dunajem.

V 9,30h Folkmar zavelel k odchodu na prohlídku muzea Ars, které leží na protějším břehu. Naše cesta vedla kolem nádherného kulturního stánku pro 1000 návštěvníků. Petr Čížek nám vyprávěl, jak je tam vše na jedničku. A když jdete městem a zároveň přírodou, po břehu Dunaje, tak vám nic nechybí. Lepší počasí snad na návštěvu ani nemohlo být.

Jenže nás najednou něco vyvedlo z míry. Jsme v Rakousku? V Linci? Najednou celý břeh a ohromný trávník u řeky a vše je poseté papíry, PVC lahvemi, igelity. Prostě binec na desátou. Jenže Folkmar hned uviděl naše basedovské oči a hned nám je zatlačil. Včera večer tady totiž stávkovali děti a jejich učitelé za změny ve školství. A bylo jich tady přes 5 tisíc. Přestali jsme se divit a šli dál, přes Dunaj. Pozorovali jsme plné lodě výletníků, kteří si jeli užít krásnou sobotu.

V museu, které bylo otevřeno 9. ledna 2009, už nás očekávali. Petr Čížek zaplatil vstupné za osobu 7 EU a už jsme byli uvnitř. Dostali jsme českého průvodce a vydali se skutečně na prohlídku něčeho, co by měl vidět každý. Nebudu to popisovat, protože moje povídání by muselo mít pokračování, ale chci vám všem doporučit, až pojedete přes Linec, vyhraďte si 3h na prohlídku tohoto musea současnosti, ale i budoucnosti, kde uvidíte vše. Ať už jsou to skuteční roboti, kteří pomáhají lidem a dokonce s nimi komunikují a plní jejich příkazy, čelenky pro slepce, rozmnožování rostlin, vyhodnocování DNA, malířské techniky, kdy si váš výtvor pošlete mailem domů, perpetum mobile, 15 minut se ocitnete ve více rozměrném prostoru, kde máte někdy i strach, ale také zásluhou kosmické lodi se ocitnete ve vesmíru. Ale už dost. Musí se to vidět. A bylo toho ještě daleko více. Parkovat se dá přímo u barokního kostela vedle musea. Škoda, že v Praze nebudeme mít knihovnu. Tady tato moderna (v noci měnící barvy) je zasazena přímo do historické části a je to bezva. Vždyť i to je život. A těch zahraničních návštěvníků tam bylo víc než dost. Samozřejmě, že jsme prohlídku protáhli. Poděkovali jsme panu průvodci Turkovi a honem výtahem do 3. patra, kde je už v restauraci nad Dunajem připraven oběd.

Příjemné prostředí s výhledem na historické jádro Lince. Jen rychle menu: dýňová polévka se šlehačkou a jadýrky, kdo nejedl řekne brr, ale musel by ochutnat jako já a chutnější polévku neznám. Hlavní jídlo1. grilovaná kuřecí prsa s vajíčkovou nádivkou, ořechy a nepřebernou oblohou či za 2. candát s nudlemi typu Tagliolini a zapečená rajčata. Naše parta většinou objednává grilovanou rybu. Já se chci najíst a tak raději kuřátko. Vždyť Zuzanka mi určitě dá ochutnat. A dala. Myslel jsem, abychom neporušili nějaký bonton, ale když Folkmarova žena to ještě to samé udělala před námi, tak jsem si oddechl, protože jsme měl i na tu rybu chuť. Oběd jsme zakončili zmrzlinou s tajuplným krémem, který neměl chybu. Pivíčko Schladming bylo výborné a osvěžilo. Vždyť venku bylo 25 stupňů. Zaplatili jsme, na rodinu kolem 50 EUR. Výtah nás svezl dolů, kde už na nás čekali průvodci na prohlídku městem. Chyběla však objednaná česká průvodkyně. Když po deseti minutách nepřišla, tak jsme se připojili k jedné ze skupin a vydali se na prohlídku města. Prováděl nás 28-letý farář z Pasova - uměl nejen mluvit, ale prohlídku pojal jako procházku s divadelními vstupy, které jsme zajišťovali my, všichni, po vyzvání super divadelníka. Vyžadovalo to od nás zapojení do této hry a musím říci, že bych si z dat o Linci už dnes nepamatoval nic, ale podle jednotlivých vstupů vím toho hodně. A při tom všem jsme se ještě nasmáli. Dík patří Petrovi Čížkovi, který vše ještě bleskově přeložil a musím říci, že je to výborný nápad udělat takto prohlídku. Po 16 hodině jsme skončili a honem na hotel se vysprchovat a na půl hodinky natáhnout. Až tady někdy budeme mít naše hosty, tak tato přestávka je velmi dobrá a nesmíme na ni zapomenout.

V 17,30h jsme se sešli před hotelem, kde byla připravena auta lineckých lionů, aby nás vyvezla k basilice Postlingberg - což je ten nádherný chrám tyčící se nad Lincem. Basilika je z roku 1730 a je zasvěcena Panně Marii Sedmibolestné. Vše jsme si prohlédli a na každého prostředí zapůsobilo. Po prohlídce jsme se přesunuli na ochoz a pozorovali pod námi plynoucí Dunaj a celé město Linec jako na dlani. Folkmar nás zanedlouho pozval do zámku Postlingberg, kde v restauraci bylo připraveno naše setkání. Sám popsal historii zámku a restaurace, kterou on také jistým způsobem zachránil, když ji v devadesátých létech jako šéf firmy Strabag koupil. Nyní ji mají v pronájmu 3 bratři a je to skutečně zámecká restaurace se vším všudy. Především však s nádherným výhledem na pulsující město, přilehlý park, zubatku, která sem jezdí z města. O cenách raději nehovořím, protože to už měli v režii naši hostitelé.

Bylo by toho ještě dost na psaní, ale stručně. Po 18,15h začal program vystoupením všech prezidentů. Náš pan prezident důstojně a zároveň vtipně vystoupil a pozdravil přítomné a předal dárky. Povedlo se mu to a sklidil velký potlesk německých a rakouských lionů. I my jsme, i když v menšině byli rádi, že patříme do této lionské rodiny. A co dál? Pilo se, jedlo, bavilo, prostě nálada jako mezi přáteli. Mysleli jsme, že plné rautové stoly jsou jen na studený raut a tak jsme si dopřáli ryb,salátů,masíček a dalších kulinářských výtvorů, co hrdlo ráčilo. Škoda, že to nyní nemohu dokumentovat fotografiemi, jak to bylo hezké nejen na pohled. Pivo,vína jen značková, šnaps, co kdo chtěl a ráčil. A mezi tím vším pobíhal Foklkmar, kterému zářila očka spokojeností, že tam všichni jsme a chutná nám. Je to fajn, že jej tenkrát, myslím před 12 léty, Petr Čížek mezi nás přivedl. Kuchaři v čepicích mírně upravili raut a už tam začali nosit teplou kuchyni. Se Standou a Petrem jsme se ne sebe jen podívali, ale vůně a chuť dala příkaz: "Chlapci, linii až od zítřka." Dobrot skutečně vela. Nakonec donesli ještě sladkosti všeho druhu a jejich kávičku a nám nic nechybělo. Dostali jsme pozvání, že další setkání by mohlo pokračovat ve Schwabachu a pak u nás a takto to střídat. Lioni jsou přátelé všude.

Úvodem jsem vám říkal o dárku, bochníku sýra, pro pana ředitele mlékárny Karla Wágnera. Bylo jej třeba předat. Naskytla se nyní k tomu nejlepší příležitost. Karel byl dárkem velice překvapen a zároveň potěšen, že se o něj může hned s ostatními podělit. Hned se jal bochník porcovat, aby každý host mohl ochutnat skutečně dobrý sýr. Kdo zná, jak se sýr špatně krájí, tak ví co to dá námahy. Ale Karel díky své profesi si na to uměl zajít a mističky se na jednotlivé stoly už za pomoci personálu roznášely. Přišel i pan šéf restaurace a i on se vyjádřil pochvalně. Němečtí přátelé nejen degustovali, ale dali si mističky i znova naplnit. A hned se zapíjelo vínkem, jak to má být. Byl jsem rád, že to mělo úspěch, i když pálenka by byla pálenka. Příště. Karel nás ještě požádal, zda-li bychom nemohli rakouské dodavatele mléka do jeho mlékárny 12. 7. provést po Táboře, když se společně budou vracet z výletu do Berlína a budou mít zde přestávku. Přislíbili jsme mu to, i když 70 účastníků je veliký počet.

A večer ubíhal a dobře jsme se bavili. Petr Čížek pomohl svoji výbornou němčinou a ani jsme se nenadáli a ručička hodin pospíchala k půlnoci. V nejlepším je třeba přestat a tak jsme se postupně rozloučili a jeli na hotel. Petr Stoklasa měl před sebou ještě cestu domů, kterou jsme mu nezáviděli. Ale on umí jezdit a v noci policie většinou spí. Dobře jsme se vyspali. Ráno jsme nevěděli ani co si dát na snídani, protože jsme byli od večera ještě plni. Já měl jen oříšky s jogurtem a ty byly. A to už přišel Folkmar, abychom si sedli a doladili naše společné červnové putování po salcburských jezerech. Vše jsme domluvili, zaplatili 130 Eu za noc a odjeli. Petr Čížek jel sám domů a já se Zuzankou na druhou stranu. Museli jsme naši plánovanou trasu na kolech projet. Jede nás 50 a to nejde kufrovat. A navíc jede s námi opět i náš guvernér a noví přátelé z LC Pezinok. A to musí být vše "tip, top".

Nebudu vás už unavovat dalším povídáním, ale když jsme přijeli do Abstdorfu, kde budeme tři dny bydlet, tak jsme viděli všude velké množství zaparkovaných aut a cyklistů sundávajících si kola. Pan majitel nám řekl, že dnes je sraz rakouských cykloturistů právě zde u Atersee. Až druhý den jsme se dozvěděli, že jich tam bylo 40 000. Skutečně! Takové naše větší Prčice. Další dny jsme v našem putování pokračovali, ale to až zase při realitě v červnu. Těším se už dnes.

Celkově musím říci, že v Linci jsme byli upřímně přijati a byli po celou domu jedna velká rodina. A tak je to všude mezi Liony. Folkmare, díky, že jsi nás pozval…

Mirek Fučík